Čím nás může oslovit Matka Vojtěcha v dnešní době? 

„Každý z nás má svůj ojedinělý způsob prožívání víry. Každá doba má své zvláštní problémy, a tak Bůh dává různé osobnosti, aby nás upozorňovaly na potřeby doby.“

(P. Jan Adamík SJ)

• Dokázala se v mladém věku rozhodnout pro své povolání i přes těžkosti osobní, jako byl stesk po rodině, překonání úmrtí milovaného tatínka když byla poměrně mladá. S postojem víry a ještě větším odhodláním šla za svým Pánem.

• Dokázala přijmout těžkosti doby, spojené s obdobím vytvoření protektorátu Čech a Moravy, s obdobím druhé světové války, s přijetím následků s tím spojených jako byla nemožnost studovat na vysoké škole, uplatnit profesi řádové učitelky, protože došlo k zavírání církevních škol a jako řádová sestra nesměla pokračovat ve studiu na vysoké škole.

• Dokázala se zařadit do služby potřebnému člověku podle okolností doby. Tedy v době války byla podle možností buď u raněných a nemocných v nemocnici, nebo ve škole. Byla pohotová k potřebné rekvalifikaci a schopná přijmout službu, kterou bylo zapotřebí právě poskytnout (kancelářská práce, úklid).

• Statečně se postavila v době komunistické totality k přijetí úkolu (přijmout do úkrytu mladého františkána, který unikl likvidaci kláštera), který jí posléze vynesl ve vykonstruovaném procesu odsouzení a věznění. Ve vězení vyznávala statečně svoji víru a hájila hodnoty křesťanského života. Za ně bojovala, byla pro ně i více trestaná a šikanovaná. Ať už to bylo za projevy lásky ke spoluvězeňkyním, anebo za napsání žádosti generálnímu tajemníkovi OSN, aby si vyžádala pro sebe i ostatní vězně aspoň minimum práva na náboženský život ve věznicích, nebo když odmítala pracovat v neděli. Ve výkonu trestu dokázala žádat o ospravedlnění a dovolávala se práva na lidštější podmínky a jednání vykonavatelů trestu podle svědomí.

• Po osmi letech vězení se vrátila nezlomená, dokázala ve víře těžit i z tohoto období těžkého života. A i když vyšla z vězení s podlomeným zdravím, dívala se na tento úsek života velmi pozitivně, jako na školu důvěry a odevzdanosti do Božích rukou.

• Náročnost doby ji vedla k hlubšímu a poctivějšímu životu s Bohem i s lidmi. Své povolání k milosrdenství chápala jako vynikající cestu k plnosti života v lásce. Její život vykazoval velkou zralost, kreativitu a rozhodnost naplnit vůli Boží, zvláště když v 56 letech života byla zvolena generální představenou Kongregace. I přes omezení možností kvůli prohlubujícímu se vlivu totalitního režimu, v době normalizace od roku 1970 až do své smrti v lednu 1988, vedla s velkou důvěrou své řeholní společenství cestou pokoncilní obnovy.

• V krátké době před svou smrtí sdělila nejmladším členkám Kongregace, sestrám, které s velkým rizikem tajně přijímala, že už může zemřít, protože vidí, že dobře porozuměly svému povolání.

• Statečně usilovala v prostředí zcela podřízeném myšlení doby o nový kurz života podle vanutí Ducha svatého, nebojácně a s důvtipem žádala o nemožné, o dovolení přijímání dorostu, psala dopisy na nejvyšší místa, využila každé příležitosti osobního setkání, aby o toto žádala a motivovala k tomu i představené jiných společenství.

• Vedle tohoto společenského rozměru svého působení neopomíjela svůj vnitřní růst, právě naopak. Pečlivě se starala o rozvoj života s Bohem, lidmi i svěřenými sestrami.

• Neúnavně hledala cestu našeho společenství po 2. vatikánském koncilu, ve společnosti vzdálené od mentality evangelia. V tomto úsilí byla vytrvalá a vynalézavá. I dnes nás povzbuzují její slova pronášená s velkým zaujetím pro svatost života:

„Nestačí však mít ideál, je nutné o něj bojovat.“

(Matka Vojtěcha)